Toulky naší radnicí

Ivo Macháček

Chtěl bych se se čtenáři podělit o příběh, který příliš nekoresponduje s palcovými titulky o absolutně transparentní radnici a podobných blábolech, které máme možnost dnes a denně číst na oficiálním městském webu. Upozorňuji, že se jedná o mou osobní, nedávno získanou zkušenost s prací naší radnice. 


V úvodu se pro přehlednost sluší zmínit, že jsem členem Kontrolního výboru ZM a Komise pro kulturu a památky RM. Jako člen Komise pro kulturu a památky jsem nově také jedním z lidí, kteří rozhodují o každoročním rozdělení grantových peněz mezi podané žádosti. Nejedná se přitom o žádný pakatel, Komise ročně rozděluje zhruba třičtvrtě miliónu Kč. Je běžnou praxí, že členové Komise jednotlivé projekty žadatelů vůbec nečtou a při svém rozhodování vycházejí z jakési tabulky, kterou dodá Odbor školství, kultury a tělovýchovy. Do této tabulky pověřená úřednice zanese jméno (název) žadatele, požadovanou částku, předpokládané příjmy a výdaje. V posledním políčku umně shrne celý, několika stránkový, projekt do 5-10 slov.

Z tohoto materiálu vychází Komise dlouhá léta a podle mého názoru je toto jedním z důvodů, proč žadatelé někdy až astronomickým způsobem nastřelují požadované částky. Předpokládají (správně?), že v Komisi sedí diletanti, kteří neposuzují systémově, ale poměrně. Dám příklad: Jako žadatel potřebuji na uskutečnění projektu 20 000,-. Zpracuju důkladně projekt a požádám o 20 000,- a hle, dostanu 5 000,-. Takže příště požádám o 80 000,- a těch 20 000,- dostanu. Takhle to v Hranicích chodívalo běžně, ovšem toto teď není předmětem mého článku. Chci jen ukázat, proč je ona ,,tabulka“ jako jediný materiál pro rozhodování naprosto nevyhovující.

S více než měsíčním předstihem jsem tedy na Komisi vznesl oficiální požadavek k MÚ protřednictvím tajemnice, aby členům Komise byly buď rozkopírovány, nebo naskenovány grantové žádosti. Abychom si mohli všechny projekty důkladně pročíst a posoudit je z hlediska jejich kvality, což ,,tabulka“ neumožňuje. Ze strany paní tajemnice mi bylo řečeno, že kopírovat cca 40 žádostí pro 6 členů je administrativně náročné. Korigoval jsem tedy svůj požadavek ,,na kopie v jednom provedení“, které si mezi sebou členové popůjčují.

Uběhl měsíc a nic se nedělo, ticho po pěšině. V zápise z jednání dokonce chyběl i pouhý záznam o tom, že bych nějaký požadavek vznesl.

O víkendu před dalším jednáním jsem znovu zkontroloval svou mailovou schránku – a nic. Napsal jsem tedy tajemnici, kdeže jsou ony žádosti. V pondělí (den, kdy probíhají jednání komisí) přišla odpověď. V odpovědi stálo, že mi přece říkala, že kopírování je moc náročné a že pokud chci, mohu si zajít na úřad a půjčit si originály. Jinými slovy: Vys*ali se na to.

Odpověděl jsem, že se na odbor dostavím, ať mi nachystají všechny žádosti v oblasti Kultura. Když jsem tam přišel, nic nachystané nebylo a takz ačalo překotné přehrabování složek. Zjistil jsem, že grantové žádosti nejsou řazeny podle vypsaných oblastí, nýbrž podle žadatelů. Každý žadatel (FO nebo PO) má svou složku a v ní jsou všechny jeho žádosti ze všech oblastí. Díky tomu prý každoročně dochází k tzv. přeběhům tajemníků komisí pro jednotlivé složky žadatelů, kteří žádají ve více oblastech. Nevím, zda je tento systém zvolen záměrně pro posílení fyzické kondice jednotlivých úředníků, nebo se jedná o klíčovou úsporu několika desítek korun za nákup více papírových složek, či zda jde pouze o lenost a neochotu něco měnit.

Po několika minutách jsem tedy konečně dostal požadované žádosti. Otázal jsem se, zda si je mám projít přímo na úřadě, nebo si je mohu odnést na prostudování domů a v tomto případě také, kdy je mám vrátit. Byl jsem ujištěn, že si je klidně mohu vzít domů a donést je stačí až na odpolední zasedání komise.

Při procházení materiálů jsem samozřejmě zjistil, že mi byly omylem podstrčeny i žádosti z jiných oblastí, nikoliv jen ty z kultury, které jsem požadoval. Při takovémto systému řazení se vlastně ani není čemu divit. Problém byl v tom, že některé komise začínaly dřív a dané žádosti jim chyběly. Když jsem se toto telefonicky dozvěděl, udělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych se co nejrychleji dostal na úřad a žádosti jim vrátil, aby se ty z nich, které jsem sice vůbec nechtěl, ale nedopatřením jsem je měl, dostaly k daným komisím.

O několik dnů později jsem se dozvěděl, že někteří členové komisí a současně též vedení města se rozčilovali, jak je možné, že jsem měl žádosti u sebe.

Ač jsem zdánlivě u konce, příběh vlastně teprve začíná. Jako člen Kontrolního výboru jsem byl pověřen kontrolou vyúčtování udělených grantů. Bylo domluveno, že podepíši předávací protokoly a část materiálů si půjčím, zkontroluji a zase proti podpisu vrátím. Postupně tak tímto způsobem zkontroluji všechna vyúčtování daného období. Nicméně po událostech v článku popsaných mi bylo oznámeno, že tento postup možný nakonec nebude. Prý je nově nařízeno, že mi nikdo nic nepůjčí a kontrolovat budu muset chodit na odbor.

Samozřejmě si nedělám iluze, že by to nařízení bylo náhodné. Jedná se o klukovskou pomstu za něco, co jsem ani nezpůsobil. Vedení naší radnice zřejmě dobře ví, že jako vysokoškolský student nemohu být v průběhu týdne v Hranicích a bude pro mě velmi těžké trefit se do pracovní doby MÚ. Připínaček tajně položený na židli je proti jednání vedoucích představitelů našeho města vrcholem originality. Místo toho, aby si vyřešili bordel, který na úřadě mají- v tomto případě např. zavést povinnost podávání grantových žádostí i elektronickou formou nebo změnit systém řazení těchto žádostí- tak raději vymýšlejí triky, aby lidem, kteří jsou pověřeni jejich kontrolou, co nejvíce tuto činnost znepříjemnili.

Jako malý kluk jsem za naschvály a příkoří, které jsem občas působil bráchovi, dostával od mamky pár facek. Výše popisované chování některých reprezentantů našeho města by rovněž zasloužilo facku. Přinejmenším od voličů.