Staré pověsti hranické aneb „Jak se přerozdělovalo“

Kde bylo, tam bylo, bylo jedno malé království. Nebylo veliké, ani mnoho lidu tam nežilo. Ale jak už to bývá, někteří si žili dobře, jiní strádali. A v tom království byla forma vlády, které říkali demokracie. Proto každé čtyři roky připravili volby. Aby zvolili krále, jeho zástupce a určitou vybranou skupinu občanů, která jim měla pomáhat. Dokonce to došlo tak daleko, že tato pomocná skupina měla mít hlas rozhodující a volit krále i jeho zástupce.

A tak když se blížil čas voleb, všichni, kteří chtěli sedět na zámku, připravili důležité listiny plné planých slibů, které nazvali volebními programy. Náramná taškařice se v nich psala. A lid se za břicha popadal, co všechno ti vyvolení slibovali. Kvůli těmto volbám se také hádali, až se rozdělili na hodné a zlé. Ale nikdo nechtěl být ten zlý. Tak si lidé v království sami určili kdo jaký je. A přišly volby. A královští vyvolení dostali určitý počet hlasů. Tu méně, tu více. A začalo se jednat, kdože vlastně vyhrál. A nastala zajímavá situace. K vládě se dostali ti, kteří měli menší počet hlasů. A ti, kterým lidé důvěřovali, ostrouhali. Ale tak už to v pohádkách chodí.
Ne vždy zvítězí spravedlnost.

A ti chamtivější vyvolení si vytvořili zajímavý slepenec. Nazvali jej Koalice. A poddaný lid nevěděl, co to znamená. A tak pátrali v moudrých knihách, až se dočetli, že by to mohlo být i spolčení. Ale netušili, co takové spolčení obnáší. A brzy se dočkali.

Začalo totiž dělení funkcí. Kdo bude králem, kdo jeho zástupcem, jak se podělí královští radové. Dobová kronika píše, že to bylo dělení já tobě, ty mě. Když mi dáš hlas na krále, já tě udělám dvořanem pro naši firmu, která je pro všechny naše kamarády. Ale jedna z dvořanek tichým hlasem pronesla: „A co opozice“. To rozlítilo dvořana Pepu: „Jaká opozice. My vládneme už dlouhá léta a dobře. Takže žádné dělení“. Po tomto vystoupení se stáhla a byla už bez připomínek. Ale co čert nechtěl, chyběl hlavní Rada Vyjednavatel. Byl na dovolené. A tak se dělilo bez něj. Když se vrátil, rozlítil se: „Takže jednáte beze mě. To vás některého bude stát místo. Žádný král. Buď dostanu, co mi náleží, nebo budete bez místa“ A tak se rychle našlo pro něj odpovídající místo. A ne ledajaké. Přímo ve vedení královské firmy.

A když toto dělení skončilo, všichni si mnuli ruce spokojeností. A když se občas někdo nové vládě postavil, se zlou potázal. A občané. To nevíme, to kroniky nepíšou.

Ale zřejmě se smířili. Kronika totiž nepíše o bouřích za lepší změny. A tak musíme čekat, až v království proběhne nová volba. A čekat, zda zvítězí ti slušní nebo ti s ostřejšími lokty.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Váš Karel Jaromír Hřeben