Bourák s plácačkou

Ivo Macháček

Musím se s vámi podělit o situaci, jíž jsem byl nejprve svědkem a posléze jsem se stal i jejím aktérem. Předznamenávám, že o těch pánech ve slušivých uniformách s nápisem „Městská policie“ na klopě nemám valné mínění a při každém osobním setkání s prací osobní gardy zámecké šlechty klesají mé sympatie stále hlouběji ke dnu, stejně jako bitevní loď Vasa ve stockholmském přístavu před čtyřmi stovkami let.

22. prosince v 7:45, přechod před školou ZŠ 1. Máje, Hranice

Jedu autem směrem od Slavie ke kinu, mým očím se naskýtá vskutku bizarní výjev. Přechod o celkové délce asi 6 metrů, uprostřed předělený jedním z mnoha ostrůvkových prasáren, které si nechala minulá koaliční garnitura vystavět místo pomníků, stráží 2, slovy dva skoropolicajti. Když jsem jako malý špunt chodil do školy já, tak na stejný přechod stačil jeden. Zřejmě od té doby klesla průměrná inteligence místních ozbrojených sil a dnešní příslušník si poradí pouze s polovičním počtem zeber. Zato na pokutách třeba vybere víc…

Já i řidič v modré oktávce, jedoucí přede mnou, se blížíme k přechodu. Oba patříme mladého klučinu cca 10- 12 let, jak přichází k přechodu. Oba brzdíme. Hošík však raději počká, až zastavíme úplně, pak se ještě učebnicově rozhlédne na obě strany (v protisměru nejede nic) a začíná přecházet. Ukázkový příklad, řekli byste. Zodpovědnost malého kluka, kombinovaná s uniformovanou autoritou, která působí na řidiče, který předpisově zastaví.  Tak by to mělo fungovat. Jenže když je klučina asi metr v přechodu, ruka zákona jej chytne za límec a stáhne zpátky na chodník!!!
Mít v tu chvíli něco v puse, tak si to prsknu přímo na přední sklo. Nevěřícně hledím na toho pitomce, jak klukovi ještě mává vehementně plácačkou před nosem, důležitě se prsí a předvádí, kdo je pravým pánem přechodu. Lépe řečeno, té půlky.

Situace na místě činu je taková: oba řidiči stojí, za námi se řadí další auta. Jeden dráb peskuje kluka, druhý se na to vše kouká. A tahle sranda nás ročně stojí 12 milionů. Po asi půl minutě už jsem se neudržel a na plácačkového mávače jsem přes otevřené okýnko křiknul, co teda bude. Zda máme jet, nebo čekat, až toho kluka nechá na pokoji? Obecní autorita v okamžení nechala kluka klukem a už si to mašírovala ke mně, aby mi dala pocítit moc a sílu zákona o obecní policii. Následuje přepis hovoru:

Skoropolicajt: Máte nějaký problém?!

Já: Ano.

Skoropolicajt: A jaký?!

Já: Ten, že po přechodu nechodí chodci a auta stejně stojí…

Skoropolicajt: (hrdě) Já zde provádím poučení chodce…

Já: No, to vidím. Ale stále to nic nemění na tom, že auta stojí a přechod je přesto prázdný. A vy tady ten přechod řídíte. Takže ho evidentně řídíte špatně. To je můj problém.

To už bylo na příslušníka asi moc, navíc viděl nervózní grimasy řidičů ve frontě, která se za tu dobu povážlivě prodloužila, a proto nám dal za výhružného mumlání, že to bylo naposledy (zřejmě adresované mně), povel k jízdě a jal se chladit si žáhu pokračováním „poučování chodce“.  Hoch však neměl na rozdíl od obou příslušníků čas se flákat za daňové peníze, asi spěchal do školy, takže prostě přešel cestu sám a zmizel. Smutnému hrdinovi nezbylo tudíž nic jiného, než si zastrčit plácačku za opasek.

Doma jsem si vzpomněl na Johna Boka, který se při konfliktu s hloupostí strážníků neudržel a specialistovi na pokuty a psí hovínka jednu střelil. Teď mu hrozí podmíněný trest vězení, jeho advokáti připravují dovolání k Nejvyššímu soudu. Musím bohužel uznat, že po této zkušenosti jeho čin, ač protiprávní, lidsky chápu. A strážníky bych chtěl požádat, aby si své frustrace z nepřijetí k opravdové policii nevybíjeli alespoň na dětech.