26. 8. 2010

Generál Miroslav Vacek se dožívá 75 let


Právě v těchto srpnových dnech se dožívá významného životního jubilea generál Miroslav Vacek. Narodil se v Kolíně 29. srpna 1935.

Voják z povolání, který funkcemi v armádě prošel od píky a vypracoval se až do pozic ministra národní obrany a generála. Ve dnech listopadového převratu roku 1989 měl klíčové zásluhy na tom, že tehdejší události neskončily krveprolitím hlavně  silou své autority a znalostí mezinárodních souvislostí. Také proto se stal na konci roku 1989 ministrem národní obrany v tzv. vládě národního porozumění.

Miroslav Vacek nepochybně zůstává stále prvním a zároveň posledním skutečným odborníkem ve funkci ministra obrany v té době ještě Československé republiky po roce 1989. Co z armády udělali jeho následovníci – mnohdy naprosto úplní laici ve věcech vojenských často navíc vlastnící modrou knížku nelze nazvat jinak než její likvidací. Z naší silné a bojeschopné armády se zejména po vstupu do NATO stal víceméně jen jakýsi expediční sbor plnící úkoly západních velmocí zejména tam, kde tyto sledují své mocenské zájmy.

Miroslav Vacek je skrze svoji profesní kariéru, názory, postoje a přesvědčení skutečnou osobností, uznávaným odborníkem, ale také rovným a charakterním člověkem. Tím zůstal dodnes, i přesto, že po roce 1990 musel čelit mnoha intrikám, pomluvám a lžím na svoji osobu a dokonce i pokusům o fyzickou likvidaci. Generál Vacek však proti všem špinavostem házeným na svou osobu vždy vítězil morální silou své osobnosti a odborností. Dnes už se méně ví, že se o něm uvažovalo jako o možném kandidátovi na prezidenta republiky a nutno dodat, že by byl důstojným reprezentantem naší země i pro zahraničí.

Své pracovní a životní zkušenosti shrnul hned v několika knihách, které od roku 1991 postupně vydal (např. Proč bych měl mlčet…, Na rovinu, Rozsoudí nás čas, aneb život není na povel). Díky tomu máme již trvale zaznamenána důležitá fakta naší novodobé historie z nichž mnohá by jistě vlivem cenzury zapadla do nezaslouženého zapomnění. Ostatně jak se v jedné  z Vackových knih v závěru uvádí: „Pokud se jeho novým svědectvím bude někdo v české politice cítit dotčen, fakta za to nemohou.“

 Vacek byl účasten již téměř zapomenuté „mise dobré vůle“ do Iráku jejímž cílem bylo dovést do vlasti naše zadržované občany, kterou na konci roku 1990 úspěšně vedl.

Musel čelit i pokusu o fyzickou likvidaci své osoby v březnu 1997 známou jako pád ze schodů v podnapilosti. Což byl naprostý výmysl. Šlo o jasný případ napadení s cílem ublížení na zdraví či smrti o čemž svědčila i závažnost poranění a následná operace a průběh další léčby. Není překvapením, že se toto přepadení nikdy řádně nevyšetřilo a viník zůstal dodnes nepotrestán.


Miroslav Vacek patří k těm lidem, kteří nikdy nevyměnili své přesvědčení a postoje za pohodlnější existenci či různé funkce, zůstal rovným a charakterním člověkem. Nezbývá než závěrem popřát do dalších let pevné zdraví, hodně životního elánu a optimismu.

Bc. Miroslav Pořízek

10. 8. 2010

Stiglitz: Spojené státy žijí v "náhražkovém kapitalismu"


Systém, kde "socializujete ztráty a privatizujete zisky", už není kapitalismus, prohlásil Stiglitz. Morální hazard je podle něj v současnosti všudypřítomný.

Existence vrstev finančních manažerů, kteří nenesou zodpovědnost za ztráty, které způsobí, ale když se jejich společnosti daří, dostávají obrovské odměny, znamená, že v USA vládne jakýsi "náhražkový kapitalismus" ("ersatz capitalism"), řekl včera laureát Nobelovy ceny za ekonomii a profesor Kolumbijské univerzity Joseph Stiglitz v rozhovoru pro televizi CNBC.
Pokračování: http://prilohy-hl.blogspot.com/2010/08/stiglitz-spojene-staty-ziji-v.html  

Zdroj: Britské listy
Poznámka redakce HL:
Nepřipomíná vám to situaci v ČR? Položme si otázku, kdo dovedl naši zemi do současného finančního, ale i morálního marasmu? A kdo má nyní podle současné vlády nést tíhu splácení dluhů?

Vzpomínka na doby minulé


Mé vzpomínky na minulá léta nejsou tak špatné, jak se dnes negativně poukazuje.
Stavěli jsme 32bytovou jednotku svépomocí pod bytovým družstvem v Hranicích. Stavba započala na podzim v roce 1968 a na podzim v roce 1970 jsme se nastěhovali „do nového“. Tehdy pod názvem ulice Zborovská, dnes Pod lipami 1531 až 1534.

Vzpomenu, co jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech bez problémů užívali.
Vlastním v domě garáž, kde bylo ústřední topení – dnes je odříznuta přípojka. Takže topení se stalo celkem zbytečné. Za další – na budově před garážemi byl uzavírací ventil pro připojení hadice na mytí auta, dnes tato malá služba pro řidiče aut neexistuje. V domě na každé stoupačce byly zabudovány na střeše ventilátory pro odsávání WC – i toto vzalo za své a bylo zrušeno!
Zeleň před a za domem se sekávala každý týden, takže dnešní pohled na stávající situaci je přímo žalostný. Tráva se zkrátka neseká, respektive někdo usoudil, že 3x za rok to stačí – dne 5. srpna jsem pořídil fotografie současného stavu.
Jako občan našeho města se ptám – trojí sekání trávy za rok v dnešní vychvalované společnosti je dostatečné? Ten, kdo řídí tuto práci by měl navštívit sousední stát směrem na západ, aby viděl na vlastní oči, jaký je u nich v úpravě okolí zřetelný rozdíl. Nechci urážet, ale takoví vedoucí nemají na svých místech co dělat.
Dovolte, abych se vrátil ke dvěma fotografiím. Jedna ukazuje dnešní stav před druhým sečením trávy, ta druhá mi připomíná stará léta.
Již druhý měsíc, a to každý týden, seká trávu vlastní sekačkou pan Jan Pala. A to proto, aby traktor neponičil novou dlažbu před hlavním vchodem, kde byly vyměněny vstupní dveře.
V osobním styku se svými známými a kamarády používám rčení, že dobře již bylo. Za tím si stojím a mohl bych to dokumentovat na dalších příkladech.

František Hlavinka

9. 8. 2010

Jak jsem poznal Milana Paumera já


Před několika lety se Milan Paumer odvážil přijet na besedu do jámy lvové – do Čelákovic, kde stále žije sestra strážmistra Honzátka i jeho dvě děti. Všichni tři se přišli podívat do očí člověku, který byl u toho, když bratři Mašínové podřízli chloroformem omámeného otce dvou dětí.


Vladimír Kapal