Výstavy v Městském muzeu a galerii v Hranicích

Úvahy nad stavem současným a budoucím

Koncepce v jámě lvové

Na internetu (viz Hranické listy) se v poslední době objevuje mnoho negativních příspěvků a reakcí na téma „Sloučení kulturních zařízení města“, což je jeden ze záměrů koncepce rozvoje kultury města Hranic 2014-2020, kterou schválilo zastupitelstvo a na níž má lví podíl pan doktor Vladimír Juračka. Posledním takovým příspěvkem je text Bronislava Ludmily, zastupitele, který hlasoval proti tomuto návrhu. Pan Ludmila ve svém článku (http://www.hranicke-listy.cz/2014/09/muj-nazor-na-slouceni-kulturnich.html) mimo jiné píše, že „...Městské muzeum a galerie má dlouholetou úspěšnou tradici,“ s čímž nemohu souhlasit. Dlouholetou – bezesporu, ale úspěšnou? Snad v jejích začátcích... Výhody tohoto sloučení a další informace podá v blízké době formou článku na webových stránkách Hranice 2000 fundovanější člověk, než jsem já, tedy navrhovatel celé koncepce pan doktor Vladimír Juračka.

Já bych se ráda věnovala hranickým výstavám pořádanými Městským muzeem a galerií (tedy v synagoze a výstavních síních na radnici), jejichž témata jsou často nezajímavá a v případě, že zaujmou, jejich prezentace je nepřijatelná (z výstav pořádaných v posledních letech musím z tohoto tvrzení vyjmout především zdařilou výstavu Daniela Balabána, která však neproběhla pod vedením paní ředitelky Svobodové.) Dle mého názoru program pana doktora Juračky může vyvést Městské muzeum a galerii z propasti, v níž se bohužel vinou špatného vedení tato instituce ocitla, opět na světlo a na výsluní. Za cíl si klade přivést do nádherných prostor naší synagogy významné současné umělce, zvýšit tak kvalitu výstav a přilákat nejen místní návštěvníky, ale také ty žijící v blízkém okolí, nebo například v Olomouci či v Ostravě, k čemuž přispěje především (bezplatná!) spolupráce s kurátorem Ing. Janem Šmolkou. Ten má za sebou výstavní činnost spojenou s takovými jmény, jako je Olbram Zoubek, sochaři Umělecké besedy, Peter Oriešek, Daniel Balabán, Jiří Sopko, Václav Boštík a mnoho dalších. Kdo se zabývá moderním uměním, tomu jistě při čtení těchto jmen zasvítí jiskřičky v očích, stejně jako mně, což bylo ještě umocněno četbou výstavního plánu pro synagogu na příští rok, který pan inženýr sestavil. Představa umělců, jako jsou Ivan Bukovský, Eduard Ovčáček, Ivan Ouhel či již zmíněný Sopko, vystavujících v hranické synagoze, musí zaujmout každého uměnímilovného člověka. Když se k tomu přidá možnost setkat se s autorem osobně na vernisáži, barevně tištěný katalog nebo vstupné zadarmo jakožto jakási třešnička na dortu, mohl by jen málokdo pochybovat o mnohonásobně vyšší kvalitě budoucích výstav výtvarného umění v Hranicích. Ostatně pan Ing. Šmolka již působil jako kurátor hranických výstav v letech 1995 až 2000, což také bylo pro kulturu v Hranicích období úspěšné. Bohužel jej vedení muzea a galerie z funkce kurátora výstav v synagoze odvolalo, čímž nastal úpadek končící stávajícím stavem – tedy stavem nijakým. „Odpracujme si, co je třeba, hlavně abychom do toho nevkládali příliš času a energie.“ Přesně tak na mě totiž současné hranické ledabyle uspořádané výstavy působí, na první pohled nejsou vytvářeny s láskou, ale zkrátka „jen aby to bylo“.

Ledabylost, nebo neschopnost?

Jelikož navštěvuji během posledních několika let téměř všechny výstavy, mohu posoudit jejich kvalitu a upřímně by mě zajímalo, kolik z oněch anonymů, píšících nevhodné a často neslušné příspěvky na webových stránkách, se jde na takovou výstavu podívat, a jak často. Umím si představit, že prezentace a náplň hranických výstav uspokojí nenáročné návštěvníky, kteří se jdou prostě podívat jednou za čas do muzea či galerie na nějaké ty obrazy či umělecké předměty, ale jejich cílem rozhodně nemůže být vzdělání se (tedy většinou). Bohužel musím konstatovat, že podobné názory týkající se nespokojenosti s hranickými výstavami mají všichni mí přátelé a vrstevníci, a upřímně, neznám mladé lidi, kteří by si rádi zašli na každou výstavu zde pořádanou. Naopak, nechodí na žádné. O tom svědčí také seskupení návštěvníků objevujících se na vernisážích, kde potkáváte stále stejné tváře, a jak většina z nás ví, velkou část sem nepřiláká touha po umění, nýbrž po občerstvení. Svá pro někoho snad příliš odvážná tvrzení bych chtěla doložit konkrétními příklady.

Zcela nevhodně používané jsou vysoké skleněné vitríny, skládající se z několika pater, do nichž bývají opakovaně umisťovány nejrůznější předměty, což je v pořádku. Už ale není v pořádku, že se umisťují i na nejspodnější patro, tedy jako by byly přímo na zemi. Starší lidé, ještě například hůře vidící, tak mají smůlu, a aniž by si dřepli či klekli (což si asi málokdo z nás umí představit), či si s sebou na výstavu vzali lupu nebo ještě lépe dalekohled (představa babičky vytahující z velké kabelky dalekohled je ještě nepředstavitelnější), nemají šanci si takovéto předměty prohlédnout. I pro mě jako mladého člověka není takovéto prohlížení vystavených artefaktů zrovna příjemné, nehledě na to, že se zde mnohdy nacházejí titěrně psané popisky, a to už si člověk opravdu tu lupu vzít musí. A co takhle umístit dolů do vitríny celý text? Proč ne? On to stejně nikdo číst nebude, tak proč bychom se namáhali... Krásným příkladem je výstava Tribal art maniema. Domorodé umění z Konga, která se konala ve výstavní síni radnice roku 2012. Titěrné texty nacházející se až u podlahy, takže byly nečitelné pro mě a mé přátele, natož pro starší lidi, spolu s nelogickým uspořádáním vystavených předmětů měly za následek náš rozmrzelý odchod z výstavy, která původně slibovala svým tematem velký zážitek. Popis vystavených obrazů, soch, či různých archeologických předmětů je vůbec velkým problémem hranického muzea, čímž se dostávám k nemožnosti se zde vzdělat. Velice často se u předmětů nevyskytuje žádná popiska a tak už se mně a mým přátelům několikrát stalo, že jsme si marně lámali hlavu nad tím, co asi může být tento předmět z 15. století? A jak asi sloužil?

Obrázky si klepnutím zvětšete

Co se týče výstav pořádaných v synagoze, i zde se setkáváme s minimální informovaností návštěvníků. Výstavy jsou velice anonymní, jen málokdy se zde dozvíte něco o autorovi či o autorech. Popisky vám většinou neprozradí více než název a rok vzniku díla, a marně si tak lámete hlavu nad možnou technikou. Každé umělecké dílo, ať už se jedná o obraz či sochu z období renesance, baroka či současné doby, má svůj příběh. Seznámíme-li návštěvníka s takovým příběhem a sdělíme mu například, co stálo za vznikem toho kterého díla, bude z galerie odcházet se zcela jiným pocitem. Některé dílo se mu jistě vryje do paměti a třeba si na výstavu zajde ještě jednou nebo o ní řekne svým známým. To se však v současné době neděje. Anebo se to děje naopak. Díla doprovázejí texty, a ne, jak by to mělo být. Textu je tolik, že byste se jeho četbou mohli zabývat hodiny, a když se rozhlédnete po synagoze ve snaze prohlédnout si i nějaké dílo, zklamaně spatříte jen pár kusů a opět odcházíte s pocitem nenaplněnosti. Řeč je o výstavě Jurkovičova vila, historie a obnova, pořádané v srpnu 2012, kde se sice nacházel významný nábytek zapůjčený z Brna, avšak celkové pojetí a uspořádání výstavy bylo přinejmenším zarážející. Tak krásné a zajímavé téma se dá jistě zpracovat mnohem poutavějším způsobem, což mimochodem není pouze můj názor, ale také mých přátel studujících brněnské Dějiny umění. 

Změna je nezbytná

Musím také souhlasit s panem doktorem Juračkou, který ve své koncepci uvádí svůj nesouhlas s několikaletou expozicí obrazů malíře Pinkavy v gotickém sále na radnici. Jak poznamenává, díla sice přinášejí zajímavé dobové pohledy na Hranice, ale upřímně – kdo z vás se sem jde podívat vždy, když jde na nějakou výstavu? Nebo jen tak přímo na tuto expozici? Já jsem zde byla několikrát, ale po letech už mě omrzelo chodit se dívat stále na totéž. Ve velkých městech (například v Brně) jsou si hrozby stereotypu vědomi, a proto se pravidelně snaží stálé expozice ozvláštňovat, aby byly pro návštěvníka i nadále zajímavé a přitažlivé. V Hranicích to během několika let nikoho nenapadlo... Což je škoda. Dále fakt, že tatáž výstava bez jakéhokoliv programu pro děti či dospělé, bez obohacení formou koncertu či přednášky, trvá několik měsíců, je velmi alarmující a opět potvrzuje mé tvrzení o tom, že se „prostě někomu nechce“. V podobných příkladech by se dalo pokračovat ještě na několika stranách, což by však neocenil zejména čtenář textu, jehož by od četby odradila jen jeho samotná délka. Myslím, že jako názorný příklad to pro tentokrát stačí, a že každý si udělá o dosavadní činnosti MMG obrázek sám, ať už na základě zkušeností mých, či svých vlastních.

Svůj možná příliš ostrý příspěvek (je však třeba posunout hranické výstavy na vyšší úroveň, a ne jen slepě přihlížet stávajícímu nepřijatelnému stavu) bych zakončila slovy, že současná situace týkající se výstav je alarmující a volá po obměně, což se týká nejen synagogy, ale také muzea (a tedy výstav muzejní povahy). Práci týkající se umění musí dělat člověk s láskou. Jakmile to tak není, návštěvník to pozná a na další výstavy už nepřijde. A v oblasti kultury není nic horšího než galerie či muzeum zející prázdnotou a osamělá díla marně čekající na své pozorovatele. Program doktora Juračky plně podporuji a věřím, že přinese kýžený úspěch a přispěje tak k povznesení hranické kultury. 

Bc. Radka Kubíková, studentka Dějin umění v Brně